Sto let Tělocvičné jednoty Sokol v Kopřivnici - II. Část

Po vzniku samostatné Československé republiky se sokolové zapojili do dobrovolné strážní služby v Kopřivnici. Na výzvu České obce sokolské se počátkem listopadu 1918 vydali obsazovat Slovensko. Na špici severního útoku bojovala skupina sedmi desítek Kopřivničanů, z nichž více než polovina byli sokolové. Do Vánoc obsadili Turzovku, Makov, Kysucké Nové Mesto, Čadcu, Kremnicu, Hronskou Bereznici, Banskou Štiavnici a Levici. Po šesti týdnech bojů na Slovensku byli nasazeni na Těšínsku. Na tuto příležitost se celé sokolské hnutí chystalo od svého vzniku vybudováním tělesně a ideově připravené neozbrojené národní armády. Její aktivizace pak byla otázkou několika hodin. Dobrovolnické oddíly měly v prvních dnech po 28. říjnu velký význam, protože na našem území nebyla vlastní armáda. Rychlé obsazení Slovenska a Těšínska bylo nesmírně důležité pro životaschopnost mladé republiky. 

V samostatné republice se sokolská jednota zdárně rozvíjela. Narůstal počet členů, pravidelně se konala veřejná cvičení a nejlepší cvičenci se účastnili sokolských závodů a sletů. Nejúspěšnější členkou kopřivnického Sokola je bezpochyby Zdeňka Veřmiřovská, která se se sokolským družstvem gymnastek zúčastnila mimo jiné olympiády v Berlíně a mistrovství světa v Budapešti a Praze. Sokolové se věnovali také sportům jako házená, odbíjená, tenis, lyžování nebo šachy. Jednota měla hostinskou a kinematografickou koncesi, čímž získávala potřebné finance. Sokolové měli také vlastní knihovnu, kterou však v roce 1921 věnovali městysu Kopřivnici, jako základ nově zřízené veřejné knihovny. 

V roce 1922 získali v blízkosti náměstí pozemek, na němž vybudovali letní cvičiště. V roce 1930 zde postavili sokolovnu, jejíž slavnostní otevření proběhlo symbolicky 28. října. V přízemí se nacházel hlavní sál pro kino a divadlo s pěti sty sedadly. Dramatický odbor Sokola zde hrál činohry i operety, při kterých účinkoval také sokolský orchestr. Oblíbené byly také sokolské silvestry, šibřinky a pohádková scéna. Největší sokolskou akcí v Kopřivnici byl krajský slet v červenci 1931. V průvodu prošlo Kopřivnicí více než dva a půl tisíce sokolů v krojích a na cvičišti předvedlo své skladby okolo dvou tisíc cvičenců, z tribun přihlíželo na sedm tisíc diváků. 

Po okupaci Kopřivnice v roce 1938 byla činnost Sokola zakázána a majetek zabaven. Sokolové se zapojili do odboje. Pod vedením Karla Chalupy vznikla v Kopřivnici ilegální skupina, v jejímž vedení převažovali členové Sokola. V roce 1939 byla začleněna do Obrany národa, čítala na 150 mužů a byla částečně také ozbrojena. Po vyzrazení byli někteří členové uvězněni. Z kopřivnických Sokolů zaplatili odboj životem Florián Bayer, Leopold Chalupa, Augustýn Mužný a Josef Pikulík. 

Sokol obnovil svou činnost v červnu 1945. Slibné vyhlídky na další rozvoj však překazil únor 1948, po němž došlo k nucenému sjednocení tělovýchovy. Valná hromada Sokola v Kopřivnici se v prosinci 1948 jednomyslně usnesla na sloučení všech složek místní tělovýchovy pod názvem Sokol Tatra Kopřivnice. Ještě předtím však byli zbaveni svých funkcí tři členové výboru Sokola rozhodnutím očistné komise Okresního akčního výboru. Řada členů byla následně vyloučena a dále pronásledována. Nejhůře postižena byla rodina starosty kopřivnického Sokola Jana Vaška. Pět členů rodiny bylo v politických procesech odsouzeno k vysokým trestům. Jan Vašek zemřel v komunistickém kriminále po více než devíti letech věznění. 

Ve sjednocené tělovýchově tělocvičnou činnost Sokola nahradil odbor základní a rekreační tělesné výchovy nacvičující především spartakiádní sestavy. Kulturní činnost pak byla převedena pod Závodní klub ROH. V roce 1968 se sokolové pokoušeli o obnovu samostatné sokolské organizace. V Kopřivnici dokonce začátkem srpna toho roku proběhl sraz kopřivnických sokolů. Přítrž těmto snahám však učinila invaze vojsk Varšavské smlouvy. K obnově Tělocvičné jednoty Sokol v Kopřivnici došlo poté až v roce 1990. V současné době se Sokol věnuje všestranným pohybovým a sportovním aktivitám pro širokou veřejnost, účastní se sletů a dalších sokolských podniků. 

Ondřej Šalek, Muzeum Fojtství